Dag se k nám dostal snad řízením svého osudu. Nemyslete si i pes má svůj osud, zrovna jako já, vy, nebo někdo jiný. Zrovna jako Ted si pamatuji smutný pohled do jeho očí a vyhublé tělíčko vážící v 8měsících necelých 16. kg. Připomínal první měsíce opravdu více chrta a nemít puntíky těžko by v něm někdo poznal dalmatina. A tak jsme místo plánovaného pejska s PP měli doma Daga. Hned nás čekal kolotoč kompletního očkování, pejsek byl totiž pouze 1.krát odčervený a o problémech se zažíváním ani nemluvě. Postupně jsme krok po krůčku, hledali cestičku k jeho bolavé psí dušičce. Škoda že pes nemůže mluvit, nikdy se nám už nepodaří zjistit kolika rukama vlastně prošel a co všechno musel prožít.
Začali jsme spolu chodit na cvičák, on začal získávat opět důvěru v lidi a já si uvědomila že se svým psem nemluvím jenom já, ale i další lidičky. Během roků jsme spolu složili 3zkoušky(ZOP, ZZO, ZPU1). Nebudu psát že hravě, nebyla by to pravda.
Dag se také naběhal mnoho kilometrů s Jarkem a to nejen u kola. Nejhorším obdobím bylo, když nám vážně onemocněl a veterináři mu nedávali mnoho šancí. Po dlouhé léčbě se nám ulevilo, pes přežil a dělal nám radost dále.
Bohužel čas měří psům neúprosněji nežli nám lidem. Dag byl už hluchý, starý pán, který miloval plnou misku, teplý pelíšek a pomalejší vycházky po lese. Když jsem ho hladila po hlavě a v jeho očích byl vidět i kousek mého života… Nevěříte? Tak se podívejte do očí i svému, psímu kamarádovi. Náš puntíkatý kamarád nás opustil po delší nemoci přesně v den svých 13 narozenin. Nikdy na tebe puntíčku nezapomenu.